O nic vlastně nejde…Hlavně se z toho neposmát

Rozhovor s Alenou Vrátnou - vytrvalkyní v extrémních závodech, cyklistkou a triatlonistkou v jednom

 Jaká byla tvoje cesta?

V životě jsem byla na dvou křižovatkách. První byla o rozhodování, zda budu emigrovat a druhá byla, když jsem se rozhodla po 17 letech odejít ze svého zaměstnání. Velký zlom přišel v mých 40 letech, kdy jsem běžela svůj první maraton. Zalíbilo se mi v extrému. Nikdy jsem nelitovala, že jsem se takto rozhodla.

Čeho ses musela vzdát?

Musela jsem se vzdát lezení. Ale tento sen jsem neuzavřela.

Bez pevné vůle to nejde? Jak trénuješ a plánuješ své tréninky?

Myslím si, že mám přirozenou pevnou vůli. Na co mám chuť, to si vyzkouším. Dříve jsem systematicky trénovala dle stanoveného plánu, ale vždy to bylo ve stresu, protože mám v sobě nastaveno, že když je něco v plánu, tak se to musí splnit. Nedělalo mi to radost. Nyní nemám systematický trénink, ani trenéra. Dělám to pro radost.

Jsem však v týmu Krušnomen a během roku se účastním třech extrémních triatlonů a prokládám to kratšími závody v běhu a cyklistice.

Máš extrémní závod jako koníček?

Ano, je to pro mě koníček a součástí našeho života a životního stylu.

Jakou máš profesi?

Jsem fyzioterapeut, a nyní pracuji v lázních. Ale i když jsem pracovala v jiné pozici, měla dítě školou povinné, a pak i nemocné rodiče, vždy jsem si čas na sport našla. 

Co ti přináší extrémní sport?

Radost, poznávání nových míst, zážitků a přátelství. Jsem ráda mezi srdcařema, ve skupině podobně smýšlejících lidí. Celý život mě provází spíše muži. Cítím se v mužském světě příjemně.

Když se dostaneš v extrému do extrému, co se děje v tvé hlavě?

V závodě jsem zjistila, že mi nepasují boty na nášlapy na kole. Byla jsem v cizí zemi v Izraeli na hranici s Palestinou, neuměla jsem jejich jazyk. Nejdříve jsem zjišťovala u servismanů od jiných závodníků, zda mi můžou pomoci. Bohužel bez úspěchu. Měla jsem ještě dalších 90 km před sebou a musela jsem se rozhodnout co s tím. Nakonec jsem to přijala a závod na kole o vzdálenosti 180 km jsem dojela na špatných pedálech. Hlavou mi běželo, cíl je dokončit. Byl to nejhorší zážitek, jela jsem nadoraz. Následující disciplína v běhu mě zachránila.

Co se ti honí hlavou těsně před startem?

Každý extrémní závod začíná vždy ve tmě a plavání je vždy jako první. Z vody mám respekt, je to pro mě živel. Tuto disciplínu vždy protrpím. Musela jsem se ve 45 letech naučit plavat pořádně kraul. Před startem se mi spouští v hlavně: „O nic vlastně nejde…Hlavně se z toho neposmát". Je to moje historická věta. Jinak se před startem potřebuji soustředit pouze na sebe a nic neřešit.

Můžeme se ještě vrátit k tomu plavání?

Plavání je můj největší handicap. V 45 letech se to už člověk nenaučí dokonale. Nemám "pocit vody", stále se s ní peru a mám z ní velký respekt! Ano, uplavu i 10 km, ale je to pro mě velmi vyčerpávající a triatlon začíná plaváním, takže jsem vyčerpaná už na začátku. Při plavání se dívám všem na záda, vylézám na chvostu a pak začínám teprve závodit😊 

Jak se připravuješ na extrémy počasí?

Myslím, že poctivě. Když vím, že závod bude v chladných vodách, otužuji se a pokud je to možné, plaveckou trať si vyzkouším alespoň z části v podmínkách, které budou (příklad: pokud je plavání v Labi v 5 ráno v říjnu, jdu si část trati zkusit v 5 ráno, nebo si ji za denního světla zaplavu celou, ale za podobného počasí, které bude očekávané v den závodu). V cyklistické části je mi nepříjemné, když prší a je chladno, a tak i na tuto situaci se připravují tím, že v tréninku se těmto stavům nevyhýbám...

Jak trénuješ na extrémní sport psychiku?

Psychiku netrénuji. Prožívám před extrémem takovou malou schizofrenii - strašně moc se těším a přitom mám obrovský respekt. Někdy cvičím před závodem Pozdrav Slunci (jóga), ale jen v případě, že start není ve čtyři ráno😊

Když je společný závod s muži, jak na to nahlížíš, pokud je předběhneš?

V každém závodě cítím hrdost jako závodník.

Extrémní triatlony většinou absolvuje velmi malé procento žen (někdy jsem sama, jindy jsme 2, max. 5-6) a to počítám závody i ve světě... Jen v Norsku nás bylo cca 20 žen na 200 mužů...

V prvním mém extrémním triatlonu, kdy jsem po cyklistické části v běhu začala předbíhat jednoho muže za druhým, jsem měla velký psychicky blok (omlouvala jsem se jim), dnes už se tím nezabývám, spíš opačně - dělá mi dobře, když se v mém věku dostanu před mladší závodníky.

Jak dlouho chceš závodit na dlouhých distancích?

Jsem šťastná, že jsem nikdy neměla pocit skončit, ani při závodě, i když situací, které by tomu mohly nahrát, bylo mnoho (třeba i polámané kůstky na ruce a závod jsem dokončila). Motivace bylo vždy dokončit závod.

Nemám konečnou metu, jen vím, že vždy se chci dostat do cíle "bez ztráty kytičky", prostě s úsměvem a bez jakéhokoliv kolapsu. Kratší závody určitě do doby, co mi dovolí zdraví a nebudu vypadat při sportu směšně (je mi 56 let).

Co je tvoje hranice, přes co by si už nikdy nešla v extrémním sportu. Máš vůbec hranici?

V triatlonu nevím. Samozřejmě existují pěti, šesti a asi i desetinásobné triatlony na ironmanské vzdálenosti, tak to vím, že do nich se už pouštět nebudu. Mám za sebou trojnásobný triatlon na ironmanske vzdálenosti za 33 hodin, vícenásobný už nemám v plánu. A co se týče hor, hranice 6 tisíc metrů nad mořem je moje definitivní, vyšší horu bych zdravotně nezvládla. Když jdu do závodu, vždy mám strach, ale i velký respekt.

 Měla jsi někdy v závodě moment, že už jsi nemohla?

Ano, zažila jsem to, bála jsem se v tu dobu, že když se zastavím, už se nerozejdu, že bez varování zkolabuji, psychika hrála velkou roli. Byli jsme se synem ve 2 tisících metrech, byla mi zima, byla tma a nevěděla jsem, kolik máme do cíle a jak dlouho ještě budeme stoupat... Myslela jsem si, že potřebuji energii, a tak jsem i přes nucení na zvracení a strašnou nechuť do sebe nějakým způsobem dostala po malých soustech, které mi "rostly" v ústech, jídlo, syn mi vzal i batoh a trekové hole, už jsem nic neunesla a pak mi oznámil, že do limitu máme jen hodinu a tak jsem se najednou rozběhla a běžela až do cíle ... Člověk vůbec netuší, kde má hranice.

Objevila jsi něco nového o sobě díky extrémnímu sportu?

Ano, nikdy v životě bych nevěřila, čeho jsem schopná. Pozoruji tělo, jak se chová, při každém závodě jinak a někdy velmi překvapí jak v té negativní, tak i v té pozitivní stránce.

Jakou máš podporu… rodina, servis…?

Do závodu musíš mít parťáka, servisáka. Je to v podmínkách závodu. Můj servisák a parťák je můj manžel Míra. Tato spolupráce však měla dlouhodobý vývoj. A po těch letech je to pro něj radost a je to součástí našeho životního stylu.

Co je pro tebe disciplína?

Asi samozřejmost. Bez ní člověk vlaje....

A co pevná vůle?

Pevná vůle - je to radost, když člověk překoná nechuť (k čemukoliv). Když vzdáš jednou, vzdáš i podruhé, protože už to umíš, oklamal jsi sám sebe.

 Jaké nejextrémnější disciplíny jsi absolvovala?

Nejextrémnější závod: ultraczech515

1.den: 10 km plavání v chladné vodě a následovalo 145 km cyklo na pětikilometrovém okruhu s limitem 12 hodin

2.den: 276 km cyklo s limitem 12 h na 5ti kilometrovém okruhu (a přitom lilo jako z konve)

3.den: 84 km běh za 12 hodin

Statistika účasti:

Krkošman v Krkonoších (Ironman)

5x Winterman v Čechách

Israman v Izraeli

Norseman v Norsku

Ironman Nice s kvalifikací na Hawai ve Francii

Pirene Extreme Triathlon ve španělských Pyrenejích

KOT v Čechách(Krušnohorský otevřený trénink na ironmanské trati v Krušných horách)

Ultraczech 515 (ULtraman – 10km plavání, 421km kolo, 84 km běh)

2x Triathlon North Afrika v alžírské Sahaře

Co tě čeká letos?

V květnu mě čeká Děčínský železný muž a v červenci Stone Brixia Man v Itálii.

Máš nějaký cíl nebo životní plán, co ještě dokázat?

Životní cíl, plán? Snad jen být šťastná a šířit kolem sebe radost. Nemám vysněný závod, možná jen vysněné hory, které chci zdolat.

Rozhovor končíme s úsměvem a s větou: „Dal by to každý".

Držím ti palce v dalších závodech, ať vše jde hladce a tvoje radost se znásobí.