Když mi v prosinci napsala Míša Sůvová, jestli se nepřipojím k výzvě, věděla jsem okamžitě, že ano. Následovalo několik dní usilovného přemýšlení, s čím se „pochlapím". První mi naskočil sport, ale proběhly i myšlenky na otužování, meditaci, čtení, zdravé stravování, hru na klavír, přípravu vlastních prezentací pro školení atd.
Vybrala jsem sport a otužování. Každý den ráno studená sprcha a dvakrát týdně koupačka v Jizeře. Běhat každý den jsem si netroufla, protože běhání je jeden z mála sportů, který jsem nikdy nedělala (fakt nikdy), zvolila jsem proto běh obden a střídat jsem to chtěla s posilováním.
První den jsem se vrhla do výzvy po hlavě! Studená sprcha trvala asi 12 minut. Nejdřív jsem se totiž 10 minut nahřívala. Při běhu mě podpořili manžel s dcerou (7 let), kteří běželi se mnou. Oba s prstem v nose, já s jazykem na vestě. Nepodala jsem žádný heroický výkon, pro mě to ale bylo překonání sebe sama. A pocit? Úžasný!
Druhý den jsem se sprchovala podobně dlouho a se stejnou nechutí. Ráno to tak nějak víc studí nebo mi to aspoň přijde. Posilování s aplikací mě docela bavilo. Večerní ponor do Jizery byl příjemnější než ranní sprcha. Tisíce jehliček pod kůží a strašná zima, když se vyleze, jsou vyvážené zvláštní pozitivní energií provázející zbytek dne. Den třetí přišlo na řadu opět otužování a běh, tentokrát jen s manželem, který se stal mým běžeckým trenérem a je mou obrovskou oporou. Zapomněli jsme si čelovky. Hned na začátku běhu jsem vymetla pravou nohou jednu kaluž. Manžel vyprskl smíchy, ztratil přehled, kam šlape a vymetl hned tu další. Takže jsme oba běželi s bazénem v jedné botě.
Běhání jsem si zamilovala téměř okamžitě. Když jsem běžela 5. den své výzvy, čerstvě nasněžilo. Běžela jsem tentokrát sama a měla čas na poslouchání hudby a vlastních myšlenek. Troufnu si říci, že běh mi v životě už zůstane. S ranním otužováním stále trochu bojuji, ale pomalu si začínám zvykat. Den se tím totiž moc hezky nastartuje. Jen se mi občas vkrade myšlenka, že by to možná večer stačilo. Cvičení doma mě moc nebaví. Nakonec jsem posilovala jen jednou a obden cvičím speciální cviky na má skoliotická záda. Je to fajn, záda to ocení a konečně se řídím doporučením paní doktorky, cvičit pravidelně. U toho bych také ráda zůstala.
Baví mě a hodně mě podporuje sdílení s ostatními výzvaři. Mám zatím dost motivace vnitřní, ale ta vnější mě vždy krásně nakopne. Jedu na písničce „Protože to nevzdám" jako na dopingu. Dodává mi energii, motivaci a skvělou náladu. Pouštím si ji teď každý den a občas to okořením Emilem Zátopkem v „Když nemůžeš, tak přidej". A pomáhá i manželova koňská mast, kterou si mažu bolavé nohy 😊
Komentáře