Záznamy o poutích v Čechách jsou dochované již z 10. a 11. století.Ovšem největší rozmach poutí byl u nás až v 17. a 18. století. Pouť v pravém slova významu je putováním za účelem duchovní obnovy. Tedy žádný jarmark s kolotoči. Slova pouť a poutník mají slovní základ v latinském pons – most. Poutník je vlastně takový stavěč mostů, je to ten, který hledá spojení. Původně spojení sebe s Bohem. Cíl pouti je samozřejmě důležitý, ale neméně, možná dokonce i více je pro poutníka i samotná cesta.
Chůze v rozjímání a meditaci je prostředkem ke vnitřní změně, bez ní dojít k cíli není vlastně možné. Dokud není člověk v hloubi své duše proměněn, nemůže dosáhnout svého. Poutníka živí na jeho cestě víra, naděje i láska. Vše sepnuté pevnou vůlí, neboť cesta – pouť není nic pro srábotky a hledače rychlého výsledku. Je potřeba vydržet a překonat se.
Na našich českých poutích je hezké, že významně spoluutvářely i naši krajinu. Nejen, že v ní vznikala různá poutní svatá místa, kde se stavěly kostely a kaple, ale cesty k nim musely být přizpůsobeny i pro jízdu. Poutníky totiž při poutních procesích většinou doprovázel i vůz s jídlem, který byl také zálohou pro unavené, nebo zraněné. No, a protože se na žebřiňák nevešlo všechno, logicky začaly podél cest vyrůstat i různé zájezdní hostince či místa k odpočinku.
Poutními cestami je naše země doslova protkána. A tak se můžete inspirovat naším záměrem a jako my v Apertě se vydat kolem svého města na takovou malou jednodenní pouť. Vyrážíme 9. října a už se moc těšíme.