Proč stoupám do vrchů

Je krásný víkend. Toulám se krajinou v blízkosti Adršpachu. Už stoupám asi do třetího kopce. A najednou si pro sebe říkám, proč to dělám. Co mě na tom tak baví?

Napadá mě mnoho zajímavých věcí a začínám si je spojovat se svou osobností.

• Kopec je jasný cíl a jeho zdolání mi přináší pocit naplněnosti.
• Cesta vzhůru není nikdy úplně jednoduchá, mnohdy kamenitá, klikatá, … Často opravdu stěží popadám dech, ale jak stoupám a blížím se k samotné špičce, stoupá zároveň adrenalin a to je skvělý pocit, který si vždy vychutnávám.
• Některé kopce jsou opravdu vysoké a jejich vrchol není pořádně vidět. Pak je to cesta do neznáma a o to více je to pro mě zajímavá výzva.
• Mnohdy při výstupu nadávám, přemýšlím, že bych to vzdala, ale žene mě i pevná vůle, díky které se překonávám. A o to větší radost a pocit hrdosti sama ze sebe mám.
• Většina vrchů, na které mířím, má úžasný rozhled. Mám ráda přehled a pohled do dáli. Hlavně mám ráda, když vím, kam se to dívám a co to vidím.
• A třešničkou bývá rozhledna. To je odměna navíc, i když je to mnohdy ještě dřina ji vyšlápnout.
• Některé rozhledny už mají velmi jednoduchou konstrukci, a tak stoupám po schodech do nebe, které jsou často z mříží, držím se jen jednoduchého zábradlí s obrovskými dírami. To mívám i trochu strach, zda tento „úkol" opravdu splním. Ten strach je u mě hnací silou být tam co nejdříve.
• Kopec je zdolán, cesta zpět je uvolněná, radostná. Ale mnohdy i náročnější než ta na vrchol. Přesto už přemýšlím a plánuji, jaký kopec zase zteču.

Mohla bych plánovat cesty tak, abych se kopcům vyhnula, ale život by byl moc plochý. Nebyla bych to já, kdybych na své cestě nějaký ten kopec nezdolala.

A jak to máte vy?