Můj dědeček mi čas od času říkával: „Tuž se, chlapče, tuž se…!" Bývalo to tehdy, když se mi do něčeho nechtělo nebo přede mnou stálo něco těžkého na zdolání. Popravdě, moc jsem to jako malý nechápal a pamětliv lámavých tuh z krajónu mi jeho povzbuzení přišlo vždycky podivné. Až jako většímu mi došlo, že „tužení se" má původně co do činění se smáčením se v ledové vodě (což tedy pro mě nikdy nebylo). A černému grafitu jsem definitivně vymezil místo v penále k rýsování či zlobení při zkoušení vodivosti ve fyzikálních pokusech v 7.B.
Jenže teď tu sedím nad úvahou o otužování a vidím, že všechno spolu souvisí skoro jako podle principu jing a jang. Otužilý člověk nemůže být tuhý, naopak, musí být vitální, pohyblivý a pružný, aby vlastnímu zmrznutí předešel. Energie v něm musí proudit skoro jako v těch našich dětských náplních do mechanických versatilek. Navíc ovšem se takový otužilec neobejde bez vnitřní pevnosti, až zatvrzelosti, protože vlézt do té zimy… Otužování prostě relativizuje naše naivní představy o pevnosti. To si jeden myslí, že, co je pevné, musí být nepoddajné. A ono naopak.
To nejtrvanlivější pevné, je vždy pružné, lehce se chvěje jak naši mrznoucí výzvaři pod sprchou či na březích studených vod. Zkrátka, co je pevné a je na to spolehnutí, je otužilé. Díky dědo a díky kamarádi, kteří se ve výzvě tak tužíte. Díky vám už to vím.
Tento fejeton je věnován účastníkům VÝZVY 21, kteří ověřují svoji pevnou vůli na otužování.
Podívejte se, jak se jim to daří: Tomáš Adam, Markéta Pekárnová a Petra Štětková
Komentáře