Naše Zuzka, máma od tří dětí, se mnou mudrovala. „Žádný dítě nechce pomáhat vařit. Ono prostě chce vařit. Žádný se nechce učit foukat na flétničku, ono prostě chce hrát na flétničku. A žádný se nechceme učit cizí jazyk, my prostě chceme mluvit anglicky…" Něco na tom bude. Učit se denně cizí jazyk je výzva jako hrom. Je to být permanentně v tréninkovém programu a jen málokdy si užít pravý nefalšovaný zápas. Na to musí být hodně pevná vůle.
Už jen ten pojem „cizí jazyk"Jak může jít lehce integrovat něco, co je svou podstatou cizí. Já bych ten výraz v prvé řadě změnil. Třeba na učit se „nový jazyk" , nebo „milý jazyk"… Cizí je prostě v našem podvědomí od začátku nějak podivné, nezvyklé … no, Angličan by možná řekl „strange" a bylo by v tom všechno.
Mně na učení se jiným jazykům vždycky nejvíc fascinovalo, že to je vstup do úplně jiného myšlení a tím i chování a jednání. Slovotvorba, větná stavba, v některém důraz na slovesa (angličtina) v jiném na podstatná jména (němčina). Mám vžito, že se skoro vždy začínají jako první učit dvě slovesa: „být" a „mít" . No a teď si představte, že ruština pro „mít" ve smyslu „vlastnit"nemá pořádné jednoznačné sloveso. Opravdu, vážně nemá. Vždycky to řekne opisem – třeba „mám peníze" Rus řekne „u meňá jesť děngy" a „nemám peníze" „u meňá nět děneg" Když tohle vím, je mi hned jasnější, proč to mají ti Rusové tak těžké s kapitalismem a vlastněním něčeho soukromého. Nikdy to není opravdu jejich. Je to jen u nich, a tak jim to může kdejaký bolševik vzít nebo dát.
Takže, vy, co se v rámci výzvy či jen tak, učíte novému jazyku, moc držím palce. Nevím jestli budete vícekrát lidmi, ale že pomáháte lepšímu vzájemnému porozumění, o tom jsem přesvědčen.
Tento fejeton je věnován účastníkům VÝZVY 21, kteří ověřují svoji pevnou vůli na učení se cizím jazykům.
Podívejte se, jak se jim to daří: Zdeňka Hlavničková, Denisa Kupcová, Dana Petrýdesová
Komentáře